Pořád jsem hledal, kde bude nejkrásnější krajina, nejkrásnější les. A ten je tady u nás. Les mi zachránil život, a tak se mu to snažím vrátit.

Malujete krajinu celý život. Kde se vlastně zrodil váš silný vztah k přírodě?

Když mi bylo jen několik měsíců, dostal jsem černý kašel. Tenkrát to byla velmi vážná nemoc. Lékař mamince řekl: „Jediná naděje je vozit chlapce každý den na dlouhé hodiny do lesa.“

Maminka mě tedy každé ráno naložila do kočáru s velkými koly a vyráželi jsme. Jezdili jsme do lesů nad Kurdějovem, Diváky, Boleradicemi i směrem k Morkůvkám. Trávili jsme tam celé dny. A myslím, že to byla skutečně právě zdejší příroda, která mi pomohla k uzdravení.

Jakmile jsem trochu povyrostl, byl jsem pořád venku. Lezl jsem po stromech jako veverka. Přeskakoval jsem z jednoho stromu na druhý a připadal si jako Tarzan.

Schovával jsem se v dutých kmenech starých stromů. Dodnes si pamatuju ten zvláštní pocit, když jsem seděl uvnitř staré lípy u kapličky. Měl jsem pocit, jako bych cítil tlukot jejího srdce.

Po studiu na gymnáziu jsem dostal umístění do západních Čech, strávil jsem tam asi šest let, ale pak jsem se zase vrátil na jižní Moravu do Strachotína a žil jsem ve své krajině. Když už jsem měl tu přírodu tak rád, řekl jsem si, že jí chci také více rozumět. Vystudoval jsem učitelskou biologii na Masarykově univerzitě. Sbíral jsem rostliny, zakládal herbář a snažil se přírodu poznat i vědecky. 

Co vám les dával?

Když mi bylo těžko, šel jsem do lesa. Když jsem měl radost, šel jsem do lesa. Když jsem potřeboval přemýšlet, zase jsem šel do lesa. Ležel jsem celé hodiny v trávě. Pozoroval jsem ptáky. Poslouchal vítr. 

Jednou jsem ležel ve vysoké trávě u rybníka. Měl jsem nějaké starosti a jen jsem poslouchal ticho. Najednou jsem zaslechl šramot. Otevřel jsem oči. Asi dvacet centimetrů ode mě stál bukač. Jen jsme se na sebe dívali. Dodnes ten pohled nezapomenu. Měl jsem pocit, jako by se mě ptal: „Patříš k těm, kteří krajinu ničí? Nebo k těm, kteří ji chrání?“ Věděl jsem, že ten zážitek musím namalovat. Vznikl obraz a také báseň.


Morava a Dyje, olejomalba na plátně, 60×75 cm, 2024

 

Úryvek z básně Co malíř má… 

Znaven jsem ležel u Podivínského šutráku,
na ty chvíle jako dnes vzpomínám,
zarmoucen jsem byl,
hlavu v trávě,
unaven, tak sám.
Tu uslyšel jsem v tichu
jakoby dětské kroky…
Jen přelud, co si mysl vysnít stačí. 
U hlavy mé stálo 
na vysokých nohách mládě ptačí. 
Naše oči se střetly, setkaly
a ptačí oči, očí člověčích se ptaly. 
Jsi také ničitel? 
Jsi také vrah?

Tvářil jsem se udiveně, 
byl jsem v šoku, 
co mládě ptačí ví o lidském oku. 
To mládě náhle odběhlo do travin
a já malíř se stojanem 
přemítal o vině všech lidských vin. 
O ničení krajin, kraje, 
o tom, jak často člověk není člověkem. 
Dnes, snad je to věkem, 
přemítám o tom setkání, 
o lidském trápení, o lidské vině. 
Na plátnech svých zpívám píseň o krajině, 
té zmizelé i té, co zbyla. 
To poselství, co ve mně je, 
vkládám do obrazů svých, do svého díla. 

Lužní les se ve vašich obrazech objevuje neustále. Čím je pro vás výjimečný?

Lužní les je živý organismus. Ve dne je krásný. Ale v noci… To člověk teprve pochopí, že žije. Když jdete o půlnoci lužním lesem, slyšíte hukot, šumění, šplouchání vody, pohyb zvěře.

Zažil jsem tam věci, na které nikdy nezapomenu.

Jednou kolem mě v noci proběhlo několik velkých divočáků. Jindy jsem jen o vlásek unikl padajícímu stoletému stromu. Mnohokrát kolem mě létali ledňáčci jako modré šípy. Zamiloval jsem si je, a tak je maluji. A když se za letních večerů rozsvítily světlušky, připadal jsem si jako v pohádce. To všechno jsem se snažil zachytit na plátně. Já jsem s tou krajinou srostl. 

Když říkáte, že jste s krajinou srostl, co tím přesněji myslíte?

Jedna redaktorka o mně napsala krásnou větu. Řekla, že jsem s lužní krajinou splynul. A já myslím, že měla pravdu. V krajině jsem pobýval tak často, že jsem se skamarádil i s komáry. Nechal jsem je napít. Byl jsem tam tak dlouho, že mě přestali žrát. Zvykli si na mě. Vědci zjistili, že svět známe tak z deseti procent, všechno ostatní je vlastně stále zahaleno tajemstvím. Já s přírodou opravdu souzním a naslouchám jejím tajemstvím. Já ji chápu a ona chápe mě. Je to vzájemné. 

Vaše obrazy nejsou přesným záznamem krajiny. Jsou jemné, skoro snové. Jak vlastně vzniká váš obraz?

To je schválně. Vložil jsem do krajiny geometrii. Na gymnáziu jsem studoval latinu, francouzštinu a také deskriptivní geometrii. Zjistil jsem, že všechno na světě je vlastně v kruhu. Slunce. Oči. Koruny stromů. Pohyb ruky. Všechno. Tak jsem tu geometrii dostal i do obrazů. Ale to není to hlavní. Když máte někoho opravdu rád, tak se ho chcete dotknout. A přesně tak maluju. Já nemaluju, já obraz lehce tupuju. Dotýkám se ho. Jeden můj kamarád, fotograf, řekl: „Ty maluješ krajinu ženských tvarů.“ Snažím se tu něhu a klid zprostředkovat i lidem. A zdá se mi, že lidé to pochopili, takže sem za mnou chodí jen krásní lidé. Žádný darebák tu za mnou nikdy nebyl. 

Jak vnímáte změny v krajině? Přišli jsme s nimi o něco cenného? 

Zažil jsem ještě ten starý lužní les pod Pálavou. Takový, jaký býval. To byla úplně jiná krajina. Když se začaly stavět Novomlýnské nádrže, chodil jsem do přírody okolo Mušova skoro do poslední chvíle. Seděl jsem tam. Kreslil jsem. Potkával jsem lidi, kteří byli stejně smutní jako já. Potkal jsem tam například starého profesora z Brna a on vyprávěl, že by bylo možné problém se závlahami řešit jinak, pomocí artézských studní. Můj přítel, spisovatel Jan Kostrhun, napsal: „Kdybych byl stromem, třásl bych se.“ A opravdu to tak je, že strom, když se má kácet, třese se. A teď si představte, když káceli všechny ty stromy. A představte si ty ptáky a vše, co tam muselo zahynout. Pořád jsme si říkali: „Pane Bože, vždyť by to šlo udělat jinak.“ Byl jsem proti tomu a v Brně jsem o tom na velké konferenci řečnil. Ale nedalo se vůbec nic dělat, bylo to už vše režimem naplánované. Dodnes si myslím, že jsme přišli o kus nádherné krajiny. A kdo dneska zavlažuje z toho jezera? Nikdo, skoro nikdo.

Úryvek z básně:

Na loukách u Mušova
stojí poslední hlavatá vrba,
vdova.

Bagry, buldozery, 
v patách mi jsou 
motorové pily. 
Vše musím zachytit, 
ač mi ubývají síly. 


Dyje pod Pálavou Z cyklu Mizející krajina, kresba uhlem na papíře, 51x71 cm, 1971

Poté jste tedy začal malovat Soutok?

Ano, po napuštění Novomlýnských nádrží jsem se tedy upnul na Soutok. Přátelil jsem se s panem Bohumilem Lošťákem, četl jsem jeho knihy a pořád jsem měl kolem sebe lidi, kteří byli z lužního lesa. Hodně jsem maloval kámen Marie Terezie. A také jsem chtěl vidět tu krajinu z výšky, tak jsem začal lítat na rogalu. Dvě stě, tři sta metrů nad lesy. Vždy jsem byl velký dobrodruh a mým symbolem jsou ptáci. Nosím si vlaštovku pro štěstí jako přívěsek ze dřeva jalovce viržinského. Mám ji už třicet let, a proto mám pořád štěstí. Ze Soutoku mám tisíce skic. Nejbližší místo, kam chodím, je Bruksa, to je takové krásné, milé místo. Hodně maluju duby za zámečkem Pohansko. Vlastně jsme tam teď byli zase po delší době, protože už mám problémy s koleny. Maluju teď hodně ze vzpomínek. Včera jsem například domaloval obraz „Cesta do lužního lesa“.    


Malíř s přáteli, olejomalba na plátně, 70x100 cm, 2026

Z vašich obrazů je cítit pozitivní postoj k životu. Jste fatalista? 

Já bych řekl, že fatalista jsem zčásti. Každý člověk se rodí s geny po rodičích, to je dané, to je tedy fatální. Mnoho získáme po rodičích, prarodičích, jako jsou třeba geny k výtvarnictví, hudbě. Ale člověk je homo sapiens, člověk moudrý, a může na sobě pracovat. Také záleží na tom, jak je citlivý, vnímavý. To jsou tedy tři věci, které utvářejí, jak se člověk prodírá životem. 

Jsem celoživotní optimista. A víte proč tomu tak je? Protože tvořím. Protože maluju. Když jsem mluvil v Hustopečích se studenty, tak jsem jim radil, ať nikdy v životě nepracují. A oni se divili: „Nemáme pracovat?“ Řekl jsem jim: „Dělejte to, co vás bude bavit. To pak budete radostně žít.“ To je právě můj případ. Já jsem tak neuvěřitelný optimista, že mi to v mých letech i zdravotně pomáhá. 

Desetkrát jsem byl na hranici života a smrti. Desetkrát jsem měl zemřít. Jako dítě s černým kašlem, potom jako malý kluk, kterému vybuchl v ruce granát, po pádu z rogala z výšky mnoha metrů a naposledy před necelými dvěma lety při operaci srdce. Všechno jsem přežil, a nakonec mě ty zkušenosti i inspirovaly. Píšu teď o tom knihu, příští rok snad vyjde.

Kdy jste si řekl, že se chcete živit malováním?

Já jsem byl člověk, který žil, jak se lidově říká, jako neřízená střela, ale žil jsem opravdově. Dělal jsem chyby, ale vždycky jsem věřil tomu, že dělám správnou věc. Byl jsem pořád takový kluk. Kluk, který se toužil stát malířem. A co tehdy znamenalo stát se malířem? Získat průkazku umělce Československé socialistické republiky.

Abych zaujal, snažil jsem se malovat jinak než ostatní. Já jsem nemaloval, já jsem válel. První obrazy jsem dělal válečky a to tak zaujalo, že jsem se dostal do Díla a lidé si mysleli, že jsem profesionální umělec. Přitom jsem byl tehdy zaměstnáním dělníkem. Vyhodili mě ze školství, protože jsem prý nepochopil vstup sovětských vojsk v roce 1968.

Měl jsem za život devět zaměstnání. Pracoval jsem v JZD, ve vinici, byl jsem slévačem, svářečem, natěračem, skladníkem a nakonec výtvarníkem. Ale první prodaný obraz mi vydělal mnohem víc než práce ve fabrice. Tak jsem dal výpověď, koupil si tehdy moderní Fiat Polski a jezdil po okolních zemích jako dobrodruh. Navštívil jsem třeba Paříž, Řecko, Španělsko, Rusko. Pobýval jsem také u moře... Dokonce mám diplom Malíř Jadranského pobřeží.

Procestoval jste kus světa. Čím to je, že jste se vždycky vracel domů?

Pořád jsem hledal, kde bude nejkrásnější krajina, nejkrásnější les. A ten je tady u nás. 


Tam na jihu Moravy, olejomalba na plátně, 125x200 cm, 2022

Děkujeme za rozhovor.

13. 7. 2026
Marie Kotyzová a Eva Růžičková