Aktuality a akce

Jaro zvolna přebírá vládu nad krajinou. Svědčí o tom mimo jiné drnčivé zvuky vycházející z korun stromů – strakapoudi, datlové a žluny už bubnují. Podobně jako pěvci si tak vymezují teritorium: pták trhavým pohybem hlavy opakovaně udeří do suché, dobře rezonující větve nebo kmínku. Občas i do jiného předmětu, třeba do ramene pouliční lampy. Podle délky a frekvence bubnování lze rozlišit jednotlivé druhy šplhavců. 
V chráněné krajinné oblasti (dále CHKO) Litovelské Pomoraví nám žije osm z celkem deseti druhů šplhavců vyskytujících se v ČR. Avšak jen sedm z nich používá bubnování během toku. Tím osmým je krutihlav obecný (Jynx torquilla), na kterého si do května ještě počkáme.
Králem šplhavců je v CHKO bezesporu ohrožený datel černý (Dryocopus martius), známý jako „lékař lesa". Náš největší šplhavec – skoro tak velký jako vrána – obývá rozlehlejší listnaté, jehličnaté i smíšené lesy všude tam, kde nachází dostatek hmyzu žijícího ve stromech a mrtvém dřevě. V březnu a dubnu vrcholí námluvy, a právě tehdy ho máme největší šanci zaslechnout: jeho bubnování má nízkou frekvenci a je velmi dlouhé, za letu se ozývá hlasitým „krrri-krrri-krrri", při dosedu pak táhlým tklivým „kliéééé" – a to nejsou zdaleka všechny jeho hlasy. Jako skutečný „lékař lesa" pomáhá regulovat stavy dřevokazného hmyzu, jako jsou kůrovci nebo tesaříci, a vytváří dutiny, které slouží jako hnízdiště dalším druhům ptáků.

V Litovelském Pomoraví se můžeme potkat se čtyřmi druhy strakapoudů. Nejčastěji střetneme strakapouda velkého (Dendrocopos major), který je nejméně náročný na prostředí najdeme ho v lese i ve městě. Měří 23–26 cm od špičky zobáku po konec ocasu a vzhledově je velmi podobný strakapoudu jižnímu (Dendrocopos syriacus), který se k nám rozšířil z jihu. Rozeznat je od sebe lze podle tváře: u strakapouda jižního bílá barva přechází bez přerušení v bílé pruhy na krku, zatímco u strakapouda velkého ji přeruší zřetelná černá příčka. Strakapoud jižní přitom spíše vyhledává otevřenou krajinu a města – v těchto dnech ho lze zastihnout i v okolí Správy CHKO v Litovli. Strakapoud prostřední (Dendrocoptes medius) je jedním z předmětů ochrany ptačí oblasti a v lužním lese a dubohabřinách ho teď prozradí charakteristické naříkavé volání. Nejmenší ze čtveřice je nepřekvapivě strakapoud malý (Dryobates minor) – přibližně velikosti vrabce (14–17 cm). Obývá rozmanitá stanoviště: listnaté i smíšené lesy, lužní a břehové porosty i větší sady a parky, nejraději tam, kde na stromech najde mrtvé silnější větve vhodné k vydlabání dutiny.

Z jarních bubeníků zbývají dvě žluny. Nejčastěji narazíme na žlunu zelenou (Picus viridis) – nenáročnou na prostředí, žijící v otevřené krajině s řídkými lesíky, sady a alejemi. Mnohem častěji než bubnování od ní zaslechneme hlasitý chechot. Méně často, a většinou v lužním lese, potkáme žlunu šedou (Picus canus). Ta je poněkud menší a upozorňuje na sebe sousledným pískáním, které lze poměrně snadno napodobit. Od žluny zelené ji snadno odlišíme díky modrošedé hlavě a užšímu vousu (tmavý pruh na tváři) – a zatímco žluna zelená má červenou čepičku celou, u žluny šedé ji najdeme jen malou na čele, a pouze u samce.

Určování šplhavců může v létě ztížit výskyt mladých ptáků, kteří se zbarvením liší od rodičů – touto dobou je ale uvidíme tak, jak jsou vyobrazeni na ilustraci. Všichni zobrazení ptáci jsou samci.

Vyrazte do CHKO Litovelského Pomoraví a zkuste se zaposlouchat do zvuků lužního lesa – třeba se vám poštěstí některého z nich zaslechnout.

Autor kresby: Dušan Řezáč